OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Kontaktujte nás: 775211776 | gruni@email.cz

Lektorka Kačka

...POHYB...RYTMUS...HUDBA...

Zimní dovolená, aneb co mi můj mladší syn zase připomněl

Jedna velmi moudrá žena mi den před odjezdem na dovolenou řekla, že musím začít naslouchat svému mladšímu synovi a přijmout ho takového jaký je… ukázalo se, že je to velmi aktuální a nutné. Bojuje vnitřně i při skutečných hrách. Je potřeba se posunout dál.

Mám za sebou týden pouze s mými třemi chlapy, dvěma syny a manželem. Jen my čtyři, v této zimní zhuštěné a pro mě transformační době. Letos obzvlášť mám silné nutkání uložit se k zimnímu spánku, zalézt a uzavřít se do sebe. O to víc sil mě vždy stojí řešení jakýchkoliv rodinných situací. V této zimní zhuštěné době jsem se zase nechala ovlivnit svým očekáváním...

Přijíždíme s rodinou do zasněžených a zmrzlých Jeseníků s nadějí, že zažijeme skvělou zimní dovolenou. Máme s sebou sáňky a boby, budeme celý týden sjíždět zasněžené kopečky, stavět sněhuláky, dělat andělíčky ve sněhu a hrát koulovací bitvy. Dokonce i tříletý syn Toník řekl, že chce na lyže a oba kluky jsme přihlásili do lyžařské školičky na jednu zkušební lekci. Synové půjdou lyžovat a my si s manželem dáme v klidu kávu… Celý týden prožijeme v harmonii a lásce…

Hahaha… no to jsem se zase napálila…

Už při prvním sjezdu na sáňkách se tříletý Toník zasekává. Nechce na sáňky, na lyže, nikam. Chce být na pokoji a hrát si. Venku je moc zima. Vše je doprovázeno pořádným emocionálním výlevem. S manželem se marně snažíme udržet nervy na uzdě. Končíme na pokoji naštvaní a s NENAPLNĚNÝM OČEKÁVÁNÍM.

Zatímco starší pětiletý syn Šíma si hory, lyžování s instruktorem a tátou užívá plnými doušky, já napínám veškeré síly, abychom s mladším synem prožili (nebo přežili?) krásné dny. Jsem zase po delší době pouze „rodinnou pečovatelkou“ a „servismanem“ (a to naštěstí máme zajištěnou stravu). Jeden společný pokoj a stoprocentně strávený společný čas nám dává krásné láskou naplněné chvíle a zároveň vlny negativních emocí. Je to jako na houpačce.

Moje snahy o ideální dovolenou vrcholí výletem do aquaparku. Při závěrečné sprše s mladším Toníčkem před odchodem z bazénů na chvilku zavřu oči, abych si umyla hlavu, říkám Toníčkovi, který si dřepnul na kachličkách, že ho hned opláchnu taky. Najednou slyším hroznou ránu a od ostatních žen vylekané reakce. Ještě než otevírám oči, vím, že to co jsem slyšela musel být Toník, který s sebou třísknul a praštil se do hlavy. Otevírám oči a zvedám řvoucí dítě ze země. Naštěstí křičí. Kontroluji, co se stalo. Jsem hrůzou bez sebe a mezi frázemi jako „strašně jsem se lekla“ nadávám, že mě syn nikdy neposlouchá a nic nerespektuje. On mi vykládá, že si chtěl ve sprše jen povyskočit…

Po příjezdu na pokoj, kde jsme ubytovaní v zaměstnaneckém pokojíčku u mojí maminky, se rozhodujeme, že pro jistotu pojedeme na pohotovost, i když Toník komunikuje souvisle. Staršího syna necháváme v péči mojí maminky, která už má po pracovní době. Po cestě v autě si snažím utřídit myšlenky. Vnitřní hlas mi říká, že Toník je v pořádku, ale chceme, aby ho prohlédl lékař a vyloučil vážnější zranění. Pro jistotu. Zabývám se spíše myšlenkami, co mi tahle událost má napovědět, nebo spíš, čím mě má kopnout, kam mě má nasměrovat, nemám nejmenších pochyb o tom, že to nebyla náhoda. Už mnohokrát se mi potvrdilo, že děti svými zdravotními neduhy projevují cosi negativního, co souvisí s jejich rodiči, především matkou. Vzpomínám si na telefonát před odjezdem: „Naslouchejte svému synovi, pozorujte ho a přijměte ho. Je plný lásky a má srdce na dlani.“

Rozhoduji se tedy, že teď je ten čas zapojit intuici na plné obrátky. Říkám si, kdy, když ne teď. Mám možnost být mu po boku. Dělám to. Naslouchám. Jsem přítomna, nechávám se ovlivňovat jen tím, co aktuálně je, v danou chvíli. S takovým aktivním klukem je to náročné. Chvílemi jsem vyčerpaná a otrávená. Síly ubývají ruku v ruce s tím, jak nevěnuji téměř žádnou pozornost sama sobě. Ale jsou vidět drobné krůčky kupředu. Neměřím je sice hrátkami ve sněhu, jako spíše projevy lásky a změnou komunikace, ale i přesto je pro mě satisfakcí, když se den před odjezdem Toníček sám klouže z kopečka po zadečku. Sáně a boby prozatím nejsou dostatečně kontaktní se zemí.

Dovolenou tedy zakončujeme společným klouzáním po zadečku, válením ve sněhu a koulováním a nádherným láskyplným dopolednem. Jako důkaz připojuji video… Kdybyste náhodou nevěděli, co můžete dělat s dětmi na sněhu...

Jsem zklamaná, že to muselo trvat celou dovolenou? Vůbec ne, protože se mi potvrzuje, že právě tyto okamžiky a jejich analýza, poučení, nám přináší posun a vývoj.

Jsem unavená? Ano, ale z toho se dostanu.

Zlobím se na někoho? Asi jsem se zlobila na všechny, včetně sebe. Ale jak píšu poslední řádky, utvrzuji se v tom, že tímto článkem Vám chci říct:

ODPUSŤTE PŘEDEVŠÍM SOBĚ, BUĎTE LASKAVÍ K SOBĚ A SVÝM BLÍZKÝM, NASLOUCHEJTE SVŮJ VNITŘNÍ HLAS.

 

P.S. U psaní tohoto článku jsem nakoukla do knihy od autorky Louise L. Hay – Miluj svůj život (1984, nakl. Hay House Incorporated), aktuálně je to moje bible, co se týče souvislostmi mezi fyzickými neduhy, projevy a psychikou. Je tam psáno: „Nehody nejsou náhody, jsou výrazem hněvu, poukazují na prožité frustrace, neschopnost prát se za svá práva nebo něco přijmout, vzpoura proti autoritě…“

Pole s hvězdičkou * jsou povinná.

Přidat komentář

Přehled komentářů

  • Ano

    27.1.2019 20:09:51 | Martina

    Nehoda ve sprše jsou přesně ty chvíle, kdy už se to v člověku nahromadí a má chuť nahlas se vykřičet a pak nejlépe utéct někam hodně daleko a hlavně SÁM. Nastává to přesně v okamžiky, kdy už jsme z té ponorky opravdu vnitřně unavení, spěcháme. Je (aspoň pro mě) neskutečně těžké pak v té situaci nevybuchnout jak papiňák. A je pravda, že už se mi to párkrát stalo, a opravdu se mi i ulevilo. Akorát můj chvilkový křičící monolog samozřejmě vůbec nevedl k tomu, aby děti přestali "zlobit". Z jejich pohledu (chtěl si přece jen zaskákat radostí po tak suprovém čase v bazénu) ta situace logicky vypadala jinak a nezasloužila by si řev "hysterické" matky. Ale i my rodiče to máme někdy dost těžký. Takže se musíme mít rádi a v těchto situacích se nejlíp zastavit, nadechnout se a pak řešit :-*

    Odpovědět | Zobrazit odpovědi

    • Re: Ano

      27.1.2019 20:23:30 | Kačka

      Díky za komentář Martino, je to přesně jak píšete. V poslední době se někdy vidím i v mnoha situacích, že jsem ten křičící a hysterický rodič, ale vnímám to tak, že to zpracovávám, analyzuji a mluvím o tom s dětmi, ony taky vidí, jak jsme chybující bytosti, nemůžeme být dokonalí. A co je pro mě opravdu aktuální je to, že se učíme vzájemnému ODPUŠTĚNÍ ❤️

      Odpovědět