OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Kontaktujte nás: 775211776 | gruni@email.cz

Lektorka Kačka

...POHYB...RYTMUS...HUDBA...

Vaše dítě je nezralé, moc malé, lehké, jsi moc hubená…

 

Čím víc se nechávám ve svém životě vést intuicí a vědomím, tím víc si všímám, jak se nás dnešní svět a společnost snaží nacpat do tabulek, škatulek a průměrů.

Vnímáte to také tak?

 

„Měla by ses už pořádně najíst…“

     To je věta, kterou slýchávám v poslední době velmi často. Ano, zhubla jsem. Paradoxně v poslední době svoje tělo řeším míň a míň. Nevadí mi, že jsem hubená a nemám pocit, že bych měla přibrat nebo zhubnout. Zkrátka proto, že jsem taková, jaká mám v danou chvíli být. Samozřejmě chci se oblékat a zdobit tak, abych byla ženská, protože si myslím, že mám vyzařovat ženskost, že to ke mně patří, je to vědomá záležitost, můj životní náhled. Nebudu ale zároveň říkat ženě, která nosí kalhoty, že si má vzít sukni, protože to je správné pro ženu. Pokud projeví svůj zájem o moje názory, řeknu jí svůj náhled a proč jsem nějak nastavená. To je ale celé.

 

„Vaše dítě je takový malý nezrálek!“

     Letošní jaro nás provází „rituály“ spojené s odkladem školní docházky u staršího syna. Stává se ze mě odborník na odklad školní docházky…

     „Musíte mít potvrzení od lékaře, objednat se na vyšetření do pedagogicko-psychologické poradny, počkat dva až tři měsíce, až Vás v poradně vyšetří, zažádat o podržení místa v mateřské škole, vyzvednout si zprávu z pedagogicko-psychologické poradny, vytvořit žádost o odklad školní docházky, dostavit se na zápis do základní školy a předložit všechny potřebné dokumenty. ALE JE TO VAŠE ROZHODNUTÍ, JESTLI DÍTĚ NAKONEC DO ŠKOLY PŮJDE NEBO NE.“

Zdá se to absurdní jen mě?

     Nevadí mi, že syn ještě není zralý k nástupu do školy. Máme rok na to, abychom zvážili a všichni se poradili o tom, jaký typ vzdělávání je pro něj nejlepší, na jakou školu nastoupí a zda vůbec nastoupí do školy nebo půjdeme cestou domácího vzdělávání.

     Po vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně mi paní pedagožka řekla: „Váš syn je takový malý nezrálek.“ Sdělovala mi vše velmi opatrně a jemně. Vysvětlovala mi, v čem hodnotí jeho vývoj jako nezralý. Stejně jako i logopedka, kterou jsme navštívili. Když jsem seděla naproti těm odbornicím, měla jsem pocit, že tak trochu očekávají, že se na místě zhroutím pod tíhou toho, že moje dítě bylo právě vyřazeno z průměru a označeno za podprůměrné. Možná právě proto, že většina rodičů chce, aby jejich dítě nevypadlo z průměru.

     Synovo zařazení do „nezralých“ vyvrcholilo ve školce. Paní ředitelka odmítla vzít předškolní děti s odkladem školní docházky na výlet pro předškoláky kvůli jejich nezralosti. Uvědomila jsem si, že jsme se teď už natvrdo dostali do hodnotícího systému. Prožili jsme dokonce týden, ve kterém mě můj syn přemlouval, abych ho dala do školy. Dolehlo na nás hodnocení okolí a bylo vidět, že syn cítí ten tlak, že je něco špatně, když nenastoupí do první třídy.

 

„Vaše dítě nám padá na křivce růstu!“

     Kromě školní nezralosti máme v rodině také zkušenost s tím, jak člověk zapadne nebo nezapadne do křivky růstu. Abyste rozuměli, můj muž i já jsme drobní, ne moc vysocí. Naše děti jsou také takové. Mladší syn byl drobný již při narození. Chci podotknout, že roste a přibírá, jí, prospívá a je to živý, aktivní kluk. Neroste ale a nepřibírá tak, aby zapadnul do křivky růstu. Dokonce v ní totálně „padá“. A tak řešíme s paní doktorkou, jestli má dostávat nutričně kompletní tekutou výživu (opsáno z popisu výživy, kterou jsme dostali na předpis), aby se zase vrátil do průměru.

 

Takže já jsem hubená, Šíma je nezralý a Toník moc malý.

NO A CO?

 

Máme opravdu všichni zapadnout do průměru? Nesporně by to bylo to nejjednodušší pro současně nastavenou společnost.

Vnímám ale tyhle důsledky:

  • vytváříme na sebe a na druhé tlak, že všichni musí dělat věci stejně a správně tak, jak to někdo jiný určil
  • nejsme tolerantní a nepřijímáme ostatní jako sobě rovné, v partnerském přístupu
  • hodnotíme někoho podle vzhledu, vzrůstu, dovednostem

A máme vůbec někoho včetně sebe hodnotit?

Vím, že jsou to drobnosti, které v tomto článku popisuji, ale právě protože už u takových maličkostí dochází k hodnocení a škatulkování, jak můžeme potom být tolerantní k větším a zásadnějším odlišnostem od průměru, který někdo stanovil.

 

Vždy, když píšu něco na svůj blog, beru to také jako shrnutí myšlenek pro sebe, utříbení názoru na danou problematiku...

K tomuto chci ještě říct následující. Zkuste stejně jako já přemýšlet o tom zda:

  • se můžeme pokusit nehodnotit druhé, ale ani sebe podle toho, jak kdo vypadá, mluví, jak a kde se učí, jakou práci dělá…
  • můžeme zkusit všechny okolo sebe včetně dětí (já vím, že je to těžké a zápasíme s tím) brát jako svoje partnery a přijmout je takové jací jsou s láskou
  • se můžete pokusit netlačit se do škatulky, skupiny, tabulky, grafu tak, abychom zapadli do průměru
  • se můžeme snažit dělat věci, jak je cítíme, dělat to, v co věříme jako v nejlepší cestu, přijímat, co nám přináší život

S LÁSKOU KAČKA